Den 7 - Ghibli
První dopolední kroky vedly do... zahrady. Vlastně ani nevím, jak se jmenovala. Jedna stanice metra, poblíž centra, překvapivě hezká vzhledem k okolnostem. Fotky okolo.
V první řadě byla ale v plánu návštěva Ghibli expozice v Edo Tokyo Open Air museu a následně taky Ghibli musea samotného. Ani jedno se nesmělo fotit, takže... smůla. Každopádně některé malby vystavené v muzeu bych strašně rád měl pověšené na stěně... V Ghibli museu jsem nejdřív musel řešit dříve zmíněný problém se vstupenkou, ale naštěstí pracovníci muzea došli k názoru, že návštěvníků není zas tolik, a nechají mě tudíž jít dovnitř. A je strašná škoda, že se uvnitř nesmí fotit, protože architektura celého muzea je hardcore Ghibli materiál - mosty, schodiště, různé cestičky pro děcka, atd. atd. Na střeše robot z Laputy, v přízemí malý kinosál, kde se promítají Ghibli kraťasy, které nelze vidět nikde jinde. Trefil jsem zrovna jeden z těch podle mě rozhodně méně zajímavých, ale co už. V dárkovém shopu všecko možné od odznáčků po modely za desítky tisíc. Anyways. Nakoupil jsem pár odznáčků, hezkou figurku Totora už jsem si táhnul z Edo Tokyo Muzea.
Venku už se pomalu stmívalo. Cestou zpátky jsem poprvé zažil zpožděný vlak. Byla večerní špička, vlaky jezdily cca co 5 minut a vesměs měly celé 3 minuty(!) zpoždění. V Shinjuku jsem se ještě stavil na čumendu z vyhlídky na Tokyo Goverment Building (baráky, baráky všude) a... a to je všecko asi.
Den 8,9 ... Fuji
Nechytnul jsem expres, takže cesta k Fuji se docela táhla a všude kolem se válelo trochu víc hor, než obvykle. Soukromá lokálka mě dostala do Kawaguchiko, menšího města pod horou Fuji. Nejlepší počasí za celou cestu: 21°C, slunečno, pohodička. Dorazil jsem relativně brzo. Nechal jsem většinu nákladu v hotelu, nakoupil zásoby, lampičku na palici a nasednul na nejbližší autobus do 5. stanice. Cesta trvala hodinu, autobus byl narvaný - poslední víkend v srpnu je plus mínus poslední šance pro normální lidi vylízt "pohodlně" nahoru a bylo to docela znát. Zatím asi 12°C, nic co by nevyřešila lehká bunda přes tričko.
Pátá stanice byla právě uprostřed mraku, ale eventuelně se vyjasnilo. Vrchol Fuji byl pořád pod mrakem. V batohu jsem našel pytel brambůrků, na který jsem zapomněl a který se mnou cestoval z Tokya. V nadmořské výšce 2300m se vzduch uvnitř poněkud roztáhnul, takže jsem si od nějakého chlapíka z Maroka půjčil kudlu a kouli/pytlík brambůrků zavraždil. Koupil jsem předražený kus klacku (aka hůl) a po chvíli poflakování jsem vyrazil vzhůru. Cestou do šesté stanice se postupně setmělo a nasadil jsem tudíž na palici baterku. Cestou do sedmé stanice začalo pršet.
Cesta nahoru ze začátku byla prostě jen prudce stoupající cestou, sem tam nahrazenou schody, ale někde za sedmou stanicí se do cesty začaly rvát skály. Teď, když byly navíc mokré, jsem docela litoval, že jsem nikde nekoupil rukavice. O dost víc jsem toho litoval pod vrcholem, protože teplota klesla na nulu. Takže pokud byste snad někdo měli nutkání lézt na Fuji, kupte rukavice. Ideálně dole v Kawaguchiko, protože tam budou ještě za jakš takš rozumnou cenu. Další věc - ta hůl. Je to hezký suvenýr, když si na něj člověk nechá na horských chatách vypálit známky, ale v podstatě víc překáží, než pomáhá. Možná je lepší koupit zkrácenou hůl (aka klacek), která se navíc v pohodě vejde do batohu, takže by mě na letišti nesála extra 10500 yenů >_>
Strašná věc na lezení na horu byla, že člověk vždycky viděl něco, co vypadalo jako vrchol. Ale když už jsem tam vylezl, byla z toho jen horská chata, za kterou cesta pokračovala dál nahoru, na místo, které samozřejmě zase vypadalo, že by tam ta proklatá hora mohla končit. Ze začátku sice bylo jasné, že to vrchol ještě být nemůže, ale od cca 4 ráno už mě to docela začalo srát. Anyways, někde jsem vyměnil potem(?) prochcané triko za jiné triko + ještě jedno triko s dlouhým rukávem a bože najednou v tom bylo tak krásně teplo že jsem měl nutkání usínat ve stoje.
Předpokládaná doba pro vystoupání na vrchol (bez přestávek) je mimochodem 6 hodin. Takže jsem si naplánoval tak 9. No. Přestávky jsem nepočítal, ale pod vrcholem jich bylo už docela hodně a dohromady jsem stoupáním na summit Fuji zabil 13 hodin života. Nutno dodat, že poslední cca 2 kilometry jsme šli prakticky ve frontě. Představte si že jste 3,5 kilometru nad mořem a ve 4 ráno stojíte ve 2 kilometrové frontě. Velmi stručně řečeno se v jednom bodě cesty na stezku, po které jsem stoupal, napojuje jiná stezka, která je samozřejmě poslední víkend v srpnu taky plná lidí.
Výhodou bylo, že tempo, jakým se fronta pohybovala, znamenalo, že výstup dál nebyl až tak namáhavý. Jenže pak začalo vycházet slunce a odněkud se vylouplo pár šašků s megafonama, kteří začali na všechny pořvávat "Let's go! Let's go!", asi ve snaze dostat co nejvíc lidí nahoru, než se slunko vyloupne z poza mraků. No řekněme, že po 12 hodinách výstupu jsem neměl zrovna chuť skákat po napůl cestě napůl skále jak nějaký kamzík, takže jsem dotyčné borce v duchu posílal do prdele a každých pár desítek metrů jsem stranou cesty zastavoval, protože sil i kyslíku už se mi dostávalo celkem poskrovnu. (Pokud tohle náhodou čte někdo, kdo mě vůbec nezná, moje váha se pohybuje ve třech cifrách a moje fyzička by stála celkem za hovno i bez toho.)
Nahoru jsem místo plánovaných půl páté ráno dorazil až kolem sedmé a všude samozřejmě bylo lidí tři prdele a i když horské slunko příjemně hřálo, foukal ledový vítr. Dostal jsem poslední razítko na svoji hůl a zběžně obhlídnul okolí - přes všechny ty lidi jsem ani neviděl legendární automat na pití, kde půllitrovka vody stojí snad 1000 jenů. Původní plán obejít kráter (nejvyšší bod hory je na druhé straně kráteru) jsem zavrhnul, protože já byl na pokraji sil a přede mnou byla ještě cesta dolů, ale alespoň jsem vytáhnul mobil a zaskypoval tátovi, že stojím na Fuji a překvapivě jsem pořád ještě neumřel. Měl radost, myslím.
Cesta dolů byla teprve tím skutečným utrpením. Několik kilometrů prudkého svahu sice netvořily žádné skály, po kterých by člověk musel šplhat, ale dohromady s vybavením jsem mohl mít tak 115 kilo a moje kolena neměla zrovna radost z toho, že tohle všechno budou po 13 hodinovém výstupu teď několik hodin brzdit cestou dolů. V půlce už jsem měl pocit, že o ně každou chvíli přijdu a konečně začala být užitečná ta pitomá hůl, s pomocí které jsem se horko těžko a pomalu dobelhal zpátky do páté stanice.
Co bylo taky hrozně fajn, jsou chaty na cestě dolů. Cestou nahoru člověk potká tak 8-10 míst, kde si může sednout, něco nakoupit, vypustit nádrž, i se trochu vyspat, když na to přijde. Cesta dolů se na jednom místě dotýká cesty nahoru a zbytek cesty není nikde vůbec nic, jen hajzlíky asi na 2/3 sestupu. Všimnul jsem si, že všechny moje hadry, i hadry lidí okolo teď mají nějaký podivný zelený odstín. Nejsem si jistý, jestli to bylo něčím ve vzduchu, nebo jsem už blouznil, ale dole v Kawaguchiko už všechno zase vypadalo normálně >_>
Akorát jsem stihnul autobus zpátky do Kawaguchiko, tuším ve 13:20. Cestou dolů jsem se skupinkou Indů probíral Škodovky. (Ne, neviděl jsem v Japonsku ani jednu. Nejčastější západní auta byly Volkswageny, těch jsem viděl možná deset. Sem tam BMW, Audi, Mini Cooper - vedle japonských alternativ vypadá jako obří kráva, a ve větším množství asi nějaká mě neznámá čína nebo co.) Autobus přijel do Kawaguchiko tak akorát na check-in. Ještě jsem se stavil v obchodě pro něco k pití a jídlu a pak už jsem se přesunul na pokoj, dal si sprchu a po troše neúspěšného snažení udělat si ve věcech pořádek jsem z posledních sil rozložil futon, lehnul a spal jako zabitej asi do 1 do rána a pak dalších asi 6 hodin. Uf. Kolena nepřestala fungovat, i když chůze směrem dolů nebyla následující den nic příjemného.
"Každý by měl vylézt na horu Fudži, ale jen hlupák by tam lezl dvakrát."// Nebo tak nějak to je. No kidding.
Žádné komentáře:
Okomentovat