Japonsko 2014 // pt1

Takže Japonsko. Po měsících úpadku kompetence (nebo spíš nárůstu aktivity) ve vedení firmy jsem byl z této odejit. Krom toho, že jsem si konečně pořádně odpočinul od práce, jsem si taky uvědomil, že teď, když mám čas i peníze, by možná bylo záhodno vyrazit do Japonska. Moje japonština sice pořád stojí za starou bačkoru, ale nejsem takový optimista, abych věřil, že se mi podobná šance ještě někdy v životě naskytne. (Výlet do Japonska není zrovna levnou záležitostí.)

Takže po x týdnech zvažování a plánování došlo na zařizování pasu, očkování, rezervací, nákupy hadrů, batohu a jiných věcí, kterýma jako necestovatel a línej flákač s 15letou praxí nedisponuju a 22. srpna 2014 jsem v časných ranních hodinách nasednul na vlak a vyrazil směr Praha a potažmo Kansai a potažmo Okayama a tak dále. Když nebudu počítat den na gamescomu o dva týdny dříve, poprvé jsem se chystal opustit republiku, na 13 dní, sám, bez cestovky, s batohem a taškou přes rameno. Trolololo.

Den 0

Cesta vlakem do Prahy neměla moc čím překvapit, ale nakonec překvapila nádherným východem slunce, který jsem samozřejmě nevyfotil, protože nejsem zvyklý cokoliv fotit, tím spíš ve vlaku. Po troše chaotického pobíhání po Hlavním nádraží (nevim kterej blbec tam dělal cedule >_<) už jsem se vezl na letiště (yaaay poprvé na letišti), které mimochodem proti Frankfurtu působí docela moderně. Osm hodin ráno, McDonalds má snídaňové menu. Meh. Check-in, security, dvě stovky za řízek v Pilsner restauraci. Řízek je nic moc polotovar ze supermarketu. Meh. Čekám na letadlo a čtu si Pratchetta, Šňupec - už jsem chvíli žádnou Zeměplochu nedal.

Let do Frankfurtu byl relativně krátký a příjemný, o letu z Frankfurtu na Kansai se to už bohužel říct nedalo. Lufthansy stárnoucí letadlo mělo nic moc sedačky, mizerný výběr filmů, mizerné jídlo a klimatizace taky tak docela nestíhala. Pořád několikrát lepší jak "Fun & Relax" žluté autobusy (které po už 3 hodinách nejsou zrovna moc "Fun" a už vůbec v nich není "Relax"), ve kterých jsem cestou z a na gamescom strávil podobnou dobu. Každopádně kdybych si tenhle let měl někdy zopakovat, zkusím si najít jiné letadlo.

Den 1 // Okayama

Bam. Kansai. 7 hodin ráno, McDonalds má snídaňové menu. Aargh. Do 9 hodin čekám až otevře pošta, abych si vyzvednul kapesní WiFinu, neocenitelnou to pomůcku pro někoho jako já. Přesun na vlak znamená opustit klimatizované prostory letiště - 31°C, brutální vlhkost, cítím, jak se na mě tvoří vrstva potu 5 metrů od dveří. O 100 metrů dál si už vyzvedávám JR Pass, což je neomezené vlakování na linkách Japan Railways - pouze pro cizinci. 9,5k CZK na 2 týdny by někomu mohlo přijít hodně, ale náklady na cestování po Japonsku jsou odhadem asi 4x vyšší jak tady, takže v praxi se JR Pass zaplatil za pár dní.

Trať do Osaky v jednom místě míjela relativně malou pagodu, která v zadních uličkách špinavé městské zástavby působila, jako by ji tam někdo jen omylem upustil. V Osace šup na shinkansen do Okayamy. Japonsko je vskutku hornatá země a protože rychlovlaky nerady zatáčejí, velkou část cesty vlak strávil v tunelu a tudíž bez signálu, což byl celkem vopruz. (Hlavně proto, že mezi tunely často byly úseky dlouhé tak akorát na to, abych nabyl naději, že teď už načtu stránku.)

Plán pro Okayamu, respektive pro první den byl navštívit místní zahradu Korakuen a s ní sousedící hrad. Tenhle plán ale počítal taky s tím, že se v letadle vyspím, k čemuž nedošlo. Check-in v hotelu byl až od 16 hodin a zatím nebylo ani poledne. Ještě na nádraží jsem čuměl jako blbec na mapu okolí, než mi došlo, že má sever dole. Jak jsem v následujících dnech zjistil, mít na mapách sever nahoře japonci nepovažují za jakkoliv užitečné a patrně jim přijde zajímavější s orientací mapy náhodně točit. Anyways, nechal jsem batoh na hotelu a vyrazil zabíjet čas do Kurashiki, města (čtvrti?) o 3 zastávky lokálkou dál, kde se měl nacházet docela pěkný kanál obklopený muzei a obchůdky. No, vzhledem k tomu, že teplota se při slunečném počasí vyšplhala na 34°C ve stínu, z toho nebylo nic moc a cestou zpátky jsem měl v jednu chvíli pocit, že to tam se mnou každou chvíli švihne. Půlka balíčku šňuptychlí padla na stírání potu z obličeje a já pochopil, proč tady tolik lidí nosí kolem krku ručníky.

Zpátky v Okayamě, 15 hodin. Objevil jsem McDonalds. Moc pozdě na snídaňové menu. Nugety chutnají skoro stejně jako ty české, dokonce i cenově je to podobné (obecně v Japonsku jídlo a pití v sámošce vyjde tak na 1-2x toho co tady; nutno dodat, že kvalita tomu taky většinou odpovídá). Před McDonaldem / nádražím / obchoďákem řádí Domo-Kun. Přemýšlím, jestli má ten kostým vestavěnou klimatizaci. Cestou zpátky se zastavuju v 7eleven. Tyhle 24/7 sámošky jsou tu na každém rohu, což je děsně fajn určitě by to tu mělo fungovat taky >_> Vzhledem k tomu, že moje znalosti kany nikdy nebyly zrovna stoprocentní a naopak stihly solidně zchátrat, 5 minut jsem čuměl na čokoládový kroasán, abych si přečetl, že je to opravdu čokoládový kroasán. Ale co, nakoupil jsem? Nakoupil. Great success!

Na hotelu jsem si dal jednu z nejlepších sprch v životě, zvážil plány na další den, oznámil rodině, že žiju, a pak jsem padnul a spal až do rána.

Den 2 // Okayama, Takamatsu

Zařídil jsem si ICOCA kartičku. De facto elektronická peněženka, dá se s tím zaplatit leccos, hlavně teda místní doprava. Nějaký rok nebo dva je zaměnitelná za ostatní podobné kartičky v Japonsku, což z ní (nebo jiné podobné IC karty) vedle kapesní WiFiny a JR Passu dělá něco, co je dobrý nápad při cestování po Japonsku mít. Nejdřív mě kartička odvezla 3 zastávky tramvají k zahradě Korakuen. Bylo teplo, tak 28°C ale pod mrakem, takže vlastně relativně hezky. Zahrada byla velká a pěkná, konečně jsem se trochu rozfotil a někde tady okolo budou výsledky. Eventuelně začalo pršet. Nezdálo se, že by mělo přestat a já měl před sebou ještě hrad. Hrad mimochodem - když pominu, že celkem hezky vypadá a že ze shora je celkem slušný výhled - nesplnil tak docela očekávání a na ostatní hrady po cestě jsem se tudíž vykvajznul, protože na obrázku vypadají všechny stejně. Co jsem si z návštěvy hradu odnesl především, byl reklamní vějíř. Úžasná věc, takový vějíř. Venku lilo jako z konve a cestou zpátky jsem byl řádně promočen. Bylo krátce po poledni, měl jsem pořád dost času, tak jsem sednul na vlak do Takamatsu.

Takamatsu leží na jiném ostrově (Shikoku, who cares), takže jsem se projel po kurevsky velkém a kurevsky ještě delším mostě. Cílem cesty byl pro začátek Ritsurin park. Akorát přestalo pršet, což byl patrně signál pro komáry vyrazit pro moji sladkou, slaďounkou krev. Nebylo to naposled, nechat se očkovat na Japonskou Encefalitidu se rázem nezdály být vyhozené peníze. Park byl docela pěkný (když pominu subtropické vedro a komáry), někde okolo zase budou fotky. V Okayamě jsem vyzvednul batoh a hurá šinkansenem do Kyota. Kde pršelo. Naštěstí byl můj hotel přes ulici od nádraží, takže cajk. Tady jsem taky viděl prvního a posledního bezdomovce.

Tyhle první dny v Japonsku s sebou (vedle šoku z počasí) nesly lehký kulturní šok - hodně primitivních věcí se tu dělá tak nějak zbytečně složitě (první jízda autobusem byla celkem haluz, později jízda autobusem bez IC karty byla haluz snad ještě větší), semafory pro chodce mají zvukovou signalizaci, u které jsem si ze začátku nebyl jistý, jestli jenom někde neřve nějaký místní pták, taky má obvykle chodec zelenou dost dlouho na to, aby přešel silnici 4krát tam a zpátky, zatímco doma jsem rád, když stihnu přejít jednou.

No, nechci mít tři prdele textu a obrázků v jednom článku, takže to rozsekám asi na... 4 části.