Japonsko 2014 // pt2

Den 3 - Kyoto

Prvním cílem v Kyotu byla Tóji, aka "ta obří pagoda". Docela by mě zajímalo, jestli se do těch pagod někde dá vlézt. Všechny, které jsem po Japonsku minul, byly tak nějak stranou a nepřístupné. V praxi všechno, co jsem viděl, byla trocha hezké zeleně s jezírkem a velká socha Buddhy a nějaké další sochy jeho kamarádů, což nebylo moc zajímavé, takže se to rovnou ani nesmělo fotit. (Pravda, ty velké dřevěné budovy, ve kterých se na sochy práší, jsou svojí velikostí celkem impozantní.) Stojatá voda kolem areálu Tóji zatím vesele zelenala a smrděla do okolí. Cestou zpátky jsem se poprvé a naposled zastavil v KFC, které se nezdálo mít chuťově moc společného se svým českým ekvivalentem.

Následoval výlet na západ Kyota - Bambusový lesík a několik chrámů. Jojakuko-ji byl navzdory přestavbě hlavní budovy poměrně zajímavým místem - řada cest pokračovala nahoru na kopec, kde byla krom slušně udržované zeleně k vidění i menší pagoda a právě tak i slušný výhled na Kyoto. Cesty se táhly docela vysoko - taková zahřívačka na věci příští. Další dva chrámy, které jsem stihnul - Gio-ji a Takiguchi-dera byly právě tak nezajímavé, jak byly schované. Žádná anglická cedule neodkazovala směrem, kde jsem je tušil a oba chrámy se nakonec ukázaly být v podstatě jen barákem v lese s menší nic moc zahrádkou a nějakým tím náboženským bordelem okolo. Chtěl jsem stihnout ještě jedno místo dál na sever, ale už bylo docela pozdě, takže jsem se místo toho vydal zpátky na vlak.

Nějaký čiperný japonský dědula na nádraží mi zatím nejlepší angličtinou popřál příjemný pobyt v Japonsku, pochlubil se, že byl Praze, ukázal mi správné nástupiště a zase jsem se rozloučili. Většina Japonců mi na dotaz ohledně angličtiny odpovídala "chotto dake", čili "jenom trochu", což v praxi obvykle znamenalo "ani zbla". Výjimkou byla věštšina hotelů a pár náhodných jedinců. Jinými slovy jsem se musel spíš spoléhat na mou chatrnou Japonštinu, která je založená čistě na sledování víc než 2 měsíců čistého času anime. Překvapivě mi ji pár lidí pochválilo, což bylo patrně dáno tím, že 1) mi chtěli asi udělat radost, 2) koupit si vstupenku nevyžaduje zrovna akademickou znalost jazyka, 3) jako Čech mám přirozeně celkem odpovídající výslovnost, takže vedle anglicky mluvících turistů zním jako profík. I tak se mi sem tam povedlo nějaké to faux pas, jak když jsem se marně snažil vzpomenout jak se japonsky řekne "dobrý večer" (konban wa) a nakonec jsem ze sebe místo toho na férovku vypustil "arigató" ... >_>

Den 4 - Kyoto, Kurama

Na severu města na mě čekalo pár dalších vytipovaných chrámů. Daitoku-ji je komplex chrámů, který sice leží trochu stranou od okolních zastávek železnic a metra, ale byla by škoda nechat si ho ujít - velmi pěkně upravované cesty, budovy, zenové zahrádky a tak vůbec. Pár fotek někde okolo. Následovala cesta taxíkem k Ninna-ji. Celkem symaptický taxikář sice angličtinou nevládl, ale i tak jsme celkem slušně pokecali a tak byla moje první cesta taxíkem v životě poměrně fajn záležitostí, teda nebýt toho, že před vstupem do Ninna-ji jsem si všimnul, že v kapse nemám mobil. To je v cizí zemi, která si na latinku moc nepotrpí, (alespoň pro mě docela) zásadní průser. Mým jediným štěstím bylo, že taxikář byl přesně tam, odkud mě vezl a tak jsem měl mobil po půlhodinové domluvě s policajtama, jejichž angličtina byla... eee... neexistující, dostal mobil zpátky. Uf. Ale odpoledne zabité.

Mimochodem jsem se stavil v Lawsonu pro lístky do Ghibli musea. Ten podělanej automat na objednávání lístků mluví jen japonsky, chce po člověku jméno a neumí romaji (latinku) a pole pro telefonní číslo nemá dost místa na mezinárodní číslo. Na internetu je sice anglický návod, ale je podle všeho tak trochu zastaralý eventuelně jsem rezignoval a obrátil se na místní obsluhu. Co bych ale rád zmínil pro případ, že se budete někdy pokoušet o to samé co já, je dát si pozor na měsíce. Lístek se kupuje na konkrétní datum a čas v následujících 3 měsících. Měsíc se vybírá v jednom z kroků a samozřejmě jsou to 3 obří tlačítka popsané japonštinou, ve které jsem rozeznal jen číslo a kanji pro měsíc. Bylo mi pravda divné, že ve druhé polovině srpna je na prvním tlačítku zmíněný červenec, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, což byla samozřejmě chyba, protože jak jsem později (před muzeem) zjistil, zvolením tlačítka "srpen" jsem si koupil lístek na září. Neptejte se mě proč, odpověď byla patrně někde ve změti okolního textu. Díky bohu se nade mnou zaměstnanci muzea slitovali, ale... jestli nezvládáte číst japonštinu, radši si nechte od obsluhy Lawsonu vyřídit všechno >_>

Sweets Paradise je místo, které Google maps umísťuje na špatnou stranu křižovatky. Taky je to místo, kde se za jednotnou cenu můžete 90 minut ládovat dortíkama a jinýma podobnýma dobrotama. Na to jsem sice neměl ani čas, ani místo v žaludku, a upřímně řečeno ten výběr dortíků taky nebyl úplně podle mého gusta, i když dobré povětšinou byly, to zas jo. Každopádně místo, kde se můžete dle libosti ládovat zákuskama by byla škoda nepoctít návštěvou. Při odchodu jsem dostal nějakou minci, o jejímž účelu mi číšník chvíli něco povídal, což jsem si přeložil jako "teď je tahle mince můj suvenýr." (Pokud někdo víte, k čemu je jinak teoreticky dobrá, napište to prosím do komentářů, díky.)

Přespávat jsem měl toho dne v Kuramě, vesnici v horách asi 30 km za Kyotem.  Shuttle bus ze stanice do ryokanu jsem sdílel se skupinkou turistů z Kanady, Švýcarska a bůhví odkud ještě, kteří z několika málo slov, co jsem utrousil směrem k řidiči, došli k názoru, že umím hodně dobře japonsky.
Kurama Onsen je čtyřhvězdičkový ryokan. Kurama Onsen servíruje pouze typicky japonskou kuchyni, kterou Vám služebná přinese na pokoj a tak jsem zjistil, že vlastně opravdu, ale opravdu nemám rád japonskou kuchyni. Co bylo ale nejhorší, že služebná postupně na stůl nanosila jídlo, ze kterého by den mohla žít 4 členná rodina. A většina z toho pro mě byla na hranici stravitelnosti a upřímně řečeno jsem někde v půlce na jídlo definitivně rezignoval. Byl to bezmála traumatizující zážitek (služebná se mě snažila ukecat a narvat do mě navzdory protestům co nejvíc "jídla") a snídaně příští den se nesla v podobném duchu... No každopádně případným návštěvníkům doporučuju se pro jistotu zásobit >_>

Co bylo na Kurama Onsen fajn, byly typicky japonské pokoje s tatami podlahou a futonama a hlavně skutečnost, že onsen = lázně a v době, kdy jsem se vzpamatoval z večeře, jsem je už měl v podstatě celé pro sebe. Nevím, kdy jsem naposled vysedával v sauně, ale bylo to nemálo fajn. V šatnách byla i váha - na poslední chvíli jsem si všimnul, že její analogový číselník končí u stovky. ... >_>

Den 5 - Kurama - Kibune

Ráno jsem se vydal koštnout místní rotenburo, aka lázeň pod širým nebem. A co že voda není 100% přírodní pramen? Je 8 ráno a já se válím nahatý v horké vodě pod širým nebem a zase tu nikdo jinej není, yay.

Dnešní plán byl projít horskou stezku z Kuramy do Kibune. Celá sranda začíná samozřejmě stoupáním a pokračuje dalším stoupáním kolem několika chrámů. Fotky okolo. Část cesty si sice lze zkrátit lanovkou, ale lanovky jsou pro slečinky, takže jsem stoupal pěšmo. U jednoho z chrámů jsem narazil na automat, který měl jen krabicová pití a kde jsem si dal brutálně dobré jahodové mléko. Tu krabičku už jsem nikdy nikde v Japonsku neviděl. O patro výš seděla v chrámu socha Buddhy. Udělal jsem několik fotek z venčí, abych si vzápětí všimnul, že uvnitř je cedule zakazující focení. Taky je tam ale docela tma, takže tough luck, měli ji dát ven. Mno. Po dalším stoupání kamsi za chrámy následovala už jen lesní cesta, která ještě chvíli stoupala, aby pak mohla konečně začít klesat. V Kibune už jsem toho měl docela dost, navíc zatímco cestou nahoru trochu pršelo, teď už zase pražilo slunko. V Kibune bylo na rozdíl od Kuramy tři prdele převážně japonských turistů, restaurace na řece a jiné luxury prkotinky. Kibune shirne jsem si ani moc neprohlížel a pokračoval po silnici na vlak. Akorát jak jsem se rozhodl risknout použit neanglicky komunikující automat na jízdenky, přijel vlak. Naštěstí jsem automat pochopil dobře.

Večer jsem chtěl taky projít Fushimi Inari, ale moje nohy na to měly jiný názor, takže jsem se prostě jen vrátil do Kyota a zbytek dne odpočíval. Pro gurmány dodám, že kusy inkriminované večeře byly i po procházce zažívacím traktem více než identifikovatelné.

Den 6 - Fushimi Inari, Nara

Fushimi Inari je "ultimate torii experience", prý nejoblíbenější turistická destinace v Japonsku (neplatí se vstup a je to v Kyótu, takže aby ne) a samozřejmě Fushimi Inari zahrnuje spoustu lezení do kopce. Místo je zasvěcené... e... bohu/patronovi rýže a především obchodu, jestli se nepletu, což v praxi znamená že jsou tu tisíce, nejspíš desetitisíce červených bran - torii, a drtivou většinu chrámu věnovala nějaká firma, protože štěstí v podnikání a tak vůbec. Brány jsou všude a vytvářejí skoro až tunely. Tunely, do kterých prší, ale co už. Fotky okolo. Obejít příslušnou horu nebyl pravda takový záhul, jako cesta do Kibune, ale byl jsem docela rád, že jsem den před tím zůstal na hotelu.

Překvapivě už jsem nějak ani neřešil, že jsem asi úplně propocený - tričko mělo v podpaždí pořád stejnou barvu a vůbec mi přišlo, že na to jaké jsou tu podmínky, se to na mě zas až tak moc neprojevuje. Původně jsem si nebyl jistý, jestli se podívám do Nary, ale času jsem měl ještě dost, takže jsem zavítal i tam.

V Naře jsem nejdřív zaskočil do dvou sousedících zahrad. První byla pro cizince zadarmo a ta druhá, Isui-en, zase byla hezká. Opravdu hodně hezká. Asi nejhezčí, co jsem v Japonsku viděl. Pokud někdy budete v Naře, byla by chyba tuhle nenavštívit. Fotky okolo. Sice jsem ještě nebyl přímo v parku, ale už jsem tu potkal první srnu, kterých jinak po parku pobíhají při nejmenším desítky, spíš ale stovky. Prošel jsem kolem Todai-ji - největší dřevěné budovy světa, ale zblízka jsem si ji prohlížet nešel, protože se mi za to nechtělo dávat peníze a že je uvnitř obří socha Buddhy mě taky bůhvíjak nerajcuje. Cestou zpátky kolem Kofuku-ji, další fotky, další nepřístupná pagoda. No a pak už jen cesta zpátky do Kyota, vyzvednout batoh, nasednout na šinkansen, směr Tokyo.

V Tokyu už byla tma a pršelo, takže jsem čapnul taxík. Chudák taxikář si patrně nerozuměl s GPSkou, nebo možná spíš s mapou, která má sever nahoře, takže jsem ho musel navigovat já. No. Ale bylo mi odpuštěno 300 yenů a dorazil jsem na hotel a byl to v pravdě ten nejmenší hotelový pokoj, co jsem za cestu měl - dveře do koupelny vlastně ani nešly úplně otevřít.

Aaanyways, Tokyo.